Naše lekce

Do třídy vešli s naším učitelem dva lidé. Říkají, že si s námi budou hrát. Přivezli s sebou takové modré žíněnky, tak jim je pomáháme dát dohromady. Super, nebudeme sedět v lavicích! Prý si máme sednout do kroužku…

Ach jo, zase nějaký pravidla. Sundat si náramky a ostré předměty. Pak nás budou zvát do hry, ale když se dvakrát tleskne, tak se musíme vrátit. No uvidíme, jak to bude fungovat.

Tý jo, už se začíná. Co máme vlastně dělat? Prý můžeme cokoliv… Ti dva lidé tu lezou po kolenou. Pozvali do kruhu mě a kámoše. Tak schválně, zkusím do ní šťouchnout. Jé, ji to baví, směje se a taky mě šťouchla! A co on? Vydrží, když mu s kámošem oba vylezeme na záda? Jo, vydrží to. Moc nemluví, ale směje se a zkouší nás přenést. Po chvilce už dvakrát tleskl, máme končit, zvou další děti…

Už bych chtěl jít zase do hry. Zvou mě a Pavla. Pavel nechce. No jo, jako vždy. Ale prý je to v pohodě, může se jen dívat, pokud chce. Jsem na žíněnkách s Frantou - normálně se s ním vůbec nebavím. Ale tady je s ním docela zábava. A když mi omylem přilehl ruku, ani jsem mu to nepotřeboval oplatit. Zajímavý…

Hrál jsem si s těmi lidmi i se spolužáky, dokonce i s Pavlem. Prostě jsme řádili. Akorát, že tady nikdo nebrečí, nikomu se nic nestalo, všechny to baví. Jak to? Zvláštní...
Pak jsme si sedli do kroužku a povídali si o hraní. Řekl jsem, co mě bavilo, jiní mluvili i o tom, co je nebavilo nebo co jim ublížilo. Úplně v klidu jsme si to řekli a pořád jsme byli kamarádi. Možná i proto se už těším na další hraní. Prý ti dva zase přijdou i s žíněnkami. Paráda!